Kapitola čtvrtá
Když začalo léto, odjela Alenka k dědečkovi a babičce, kteří bydleli u jezera s krásnou píseč-nou pláží. Alenka tam vždy jezdila moc ráda. A na tohle léto se zvlášť těšila, protože tam za ní měl na celý týden přijet Vilík.
(napsala diabetická sestra Astrid Leide)
|
Jednoho dne, když Alenka po své ranní dávce inzulinu seděla s Vilíkem u snídaně, dostal Vilík báječný nápad. „Alenko", vykřikl Vilík s plnou pusou, „budeme stavět hrady!" Rychle dosnídali, Alenka vzala kbelíčky, Vilík lopatičky a utíkali na pláž. Byl krásný slunečný den. Babička po dětech pokukovala z okna kuchyně a dědeček ze zahrádky.
Alenka s Vilíkem postavili z písku úplnou pevnost s mnoha mosty a věžemi. Na prapory použili listy, které našli u jezera, a okna udělali z kamínků. Najednou uviděla Alenka nedaleko holubí pírko. Rozběhli se za ním, ale vždy, když ho chtěli chytit, odfoukl ho vítr o kousek dál. Nakonec se jim ho podařilo chytit až těsně u vody.
|
|
|
Na pláži bylo krásně. Vilík našel krásnou škebli a rozhodl se, že jí dá mamince k narozeninám. Alenka také chtěla najít škebli, a tak společně začali hledat další.
Ajaj! Najednou se Alence podlomila kolena a upadla do písku. I když si vůbec neublížila, rozplakala se.
„Pojď, půjdeme domů", řekl Vilík. „Nemůžu", naříkala Alenka, „úplně se mi třesou nohy."Vilík najednou nevěděl, co má dělat. Myslel si, že Alenka má nízký cukr v krvi, ale nevěděl, jestli má běžet pro pomoc nebo zůstat s Alenkou.
Naštěstí najednou uviděl přicházet tetu Evu s dětmi, kteří bydlí s Alenkou a Vilíkem v ulici, a teď o prázdninách se také přijeli koupat k jezeru. Vilík se k nim rozběhl a tetu Evu poprosil o trochu džusu. Teta Eva si myslela, že má Vilík žízeň, ale Vilík jí vysvětlil, že je to pro Alenku, která má málo cukru.
Chvilku poté, co se Alenka napila džusu, se jí udělalo mnohem lépe a hned běželi k babičce, aby si na zahradě dali pořádnou svačinu.
„Ještě že jsme neplavali, viď Alenko!" řekl Vilík a spokojeně si oddechl.