Příběhy pacientů - Jessica Barszcz
Přála bych si…
...být úspěšná, mít se dobře a nedělat si starosti s diabetem.
Jessica Barszcz (diabetes 1. typu), USA
Diabetes mi byl diagnostikován, když mi bylo 8 let. Byla jsem ve druhé třídě a často jsem musela chodit na záchod… Taky si vzpomínám, že jsem mívala hodně sucho v puse a pořád jsem měla žízeň. Myslím, že jsem i zhubla, ale byla jsem i tak dost malá, tak to bylo těžko říct. Vzali mě k lékaři a udělali mi nějaké krevní testy, protože jsme věděli, že něco není v pořádku. Nejdřív jsem vůbec nevěděla co to je, ale musela jsem být týden v nemocnici, a to jsem se moc bála. Rodiče tam byli celou dobu se mnou. Mám dva mladší bratry. Ti mě taky navštěvovali a byli na mě moc hodní! Když jsem se vrátila domů, můj bratr Michael za mnou přišel, sedl si na postel a řekl mi, že se mu po mě stýskalo.
Musela jsem trochu změnit svůj jídelníček, ale nebylo to nic drastického. V naší rodině jíme i tak zdravě. Když jsem se poprvé vrátila z nemocnice, měla jsem v ledničce nápoje bez cukru označené mým jménem, to ale netrvalo moc dlouho! Nezdravá jídla mi stejně moc nechutnají, takže jím normálně a jenom si počítám sacharidy a beru inzulin podle toho, kolik jsem jedla.
Ze začátku jsem na inzulin byla hodně citlivá – bylo to docela jako na horské dráze. Několikrát jsem nemohla jít do školy kvůli vysoké hladině cukru, a když jdu k lékaři, trvá to celý den, protože je to daleko. Kromě toho má cukrovka na školu nemá vliv. Dřív jsem se bála jehel a bála jsem se dostat injekci, tak jsem si inzulin začala píchat sama až když mi bylo asi 9 let a jela jsem na tábor. Byla jsem kvůli tomu dost nervózní, ale potom už jsem to dělala raději sama, protože pak víte co od toho čekat. Taky vám to dodá takovou nezávislost, když třeba můžete zůstat přes noc u kamarádky. Předtím za mnou rodiče vždycky ráno přijeli a inzulin mi píchli. Teď už jsou injekce prostě součástí mého života, tak nějak jako čištění zubů.
Jednu dobu jsem injekce vyměnila za inzulinovou pumpu, ale letos v létě jsem se vrátila zase k injekcím. Vlastně jenom proto, že už mě to nudilo a chtěla jsem nějakou změnu. Pumpa se mi líbí, ale není moc dobré, že ji musíte nosit úplně pořád. Krevní cukr si kontroluji čtyři nebo pětkrát denně, ale obvykle poznám jestli je vysoký nebo nízký.
Ve škole hraji každý den fotbal – hrajeme soutěžně, ale já vlastně hraji proto, že mě to baví. Taky se s kamarádkami rády jen tak procházíme, chodíme na pláž nebo nakupovat oblečení do supermarketu. Štve mě co všechno musím kvůli své cukrovce nosit sebou – inzulin, injekční stříkačky, pera, měřič krevního cukru, džus, sušenky. Proto nemůžu nosit malou tašku!
Už se těším, až budu chodit na vysokou. Zajímá mě žurnalistika a cestování do zahraničí. A nedovolím, aby mě diabetes zastavil.