Život není jednoduchý. I když nerad používám silná slova, musím říct, že místy až složitý. Život svobodného člověka pak ještě složitější, protože svobodný člověk totiž musí dělat rozhodnutí. A podle mého mínění patří právě tato činnost mezi nejtěžší úkony v lidském bytí. Každý den, každou hodinu a minutu stojíme všichni před potřebou nebo nutností rozhodovat se.
Jak hladce a bezstarostně jsme probruslili dětstvím (podobně jako Maruška Sáblíková k olympijským medailím), v němž místo nás o všem zásadním rozhodovali rodiče. Jak nepřipravení a zaražení jsme si potom připadali na prahu dospívání a dospělosti, kdy se nám mnohdy až točila hlava z náhlé a neočekávané svobody zvolit a vybrat si značku voňavky, barvu svetru, televizní program a mnohdy i práci, či dokonce partnera.
Svoboda rozhodování u dospělého člověka jistě není úplná a neomezená. O spoustě věcí, které se nás blízce či vzdáleně dotýkají, rozhodují jiní. Od našich manželek a manželů, milenek a milenců, šéfek a šéfů, domovnic a domovníků až po různě vysoce posazené úřednice a úředníky. Přesto značná hromada každodenních rozhodnutí zůstává na našich bedrech (smysl tohoto přirovnání ovšem nechápu - já bedry zásadně nerozhoduji).
Rozhodnutí bývají lehká a těžká. Rozhodnout se vždy a za každých okolností správně dokáže pouze Bůh (a to taky možná jen proto, že už nad sebou nemá žádnou revizní komisi či kontrolní orgán). My prostí lidé tu schopnost sice nemáme, máme však možnost velkou většinu našich špatných rozhodnutí změnit. Ti chytří se dokonce umí poučit nejenom z chyb vlastních. Bohužel některá rozhodnutí týkající se našeho zdraví zpět vrátit nelze, protože nám naše tělo druhou šanci ze své podstaty dát nemůže. Když se tedy v otázce našeho zdraví nerozhodneme správně, případně se budeme rozhodovat příliš dlouho, můžeme tím promarnit šanci žít déle anebo přinejmenším kvalitněji. Naše tělo máme pouze na jedno použití, a i když budou někteří namítat, že dneska se dá transplantovat téměř cokoliv, nelze rozhodně člověka a jeho tělesnou schránku s orgány vnímat stejně jako součástky auta pod kapotou, které lze hravě vyměnit za nové.
Kupříkladu cévy. Od těch největších, vedoucích ze srdce a k srdci, až po úplně drobounké kapiláry - všechny dostávají u lidí s cukrovkou pořádně zabrat. Tento labyrint vodovodních (v tomto případě krvevodních) trubek jako celek vyměnit (transplantovat) nejde. I když se občas povede nějakou tu cévu přišít, roztáhnout či zalepit, když už jsou jednou „prorezivělé“ a ucpané, je obvykle na záchranu příliš pozdě. Aby člověk s cukrovkou dokázal ochránit své cévy před poškozením, musí denně dělat řadu složitých rozhodnutí, od kterých jsou ostatní lidé oproštěni. Je sice stále člověkem svobodným, cukrovka mu však jeho volnost do značné míry zkrouhne. Rozhodnout se pro diabetickou dietu, dostatek pohybu, pravidelné kontroly u lékaře či nekouření jistě vůbec není lehké, to všechno jsou ale rozhodnutí správná, která v konečném důsledku znamenají zdravé a „spokojené“ cévy. A co rozhodnutí pro inzulín, které je v zájmu zachování průchodných „trubek“ diabetika často stejně důležité jako ta předešlá? Kam zařadit rozhodnutí o tom, jestli dám na radu lékaře a budu si aplikovat inzulin? Je to těžké, nebo lehké rozhodnutí?
Lidí s cukrovkou aplikujících si inzulín stále přibývá. Nejsou již tedy žádnou „atrakcí“ jak tomu bývalo v minulosti. Máme moderní inzulíny (analoga) i moderní aplikátory (inzulínová pera). Pryč je doba skleněných či jednorázových stříkaček, které dělali z inzulínu nepříjemný a nechtěný léčebný prostředek. Bariér, překážek a vysokých nepřekonatelných zdí, které by člověka oddělovaly od inzulínu je tedy každým rokem méně a méně. A když říkám každým rokem, potom není výjimkou ani ten letošní. V roce 2010 totiž nastává doba předplněných přání! Tedy, abych mluvil srozumitelně - do rukou lékařů a především pacientů v České republice se dostává nový typ aplikátoru inzulínu. Jedná se o takzvané „předplněné inzulinové pero“, které si na rozdíl od předchozích „per“ v sobě již z výrobní linky nese svůj inzulin a je připravené vydat jej ze sebe do poslední kapky pro blaho svého diabetika. Konkrétní typ předplněného inzulínu je přímo vyznačen na obalu pera a tak jen stěží může dojít k záměně inzulinů, jak se to někdy stává u aplikátorů s vyměnitelnými náplněmi. Společně se svými čtyřmi kamarády z balení nabízí každý z nich jednoduché nastavování dávky inzulínu (oběma směry) a při samotné aplikaci se zbytečně nevykrucuje a neklade vašemu palci téměř žádný odpor. Jeho další výsadou je spolehlivá přesnost dávkování ověřená řadou klinických studií prováděných v praxi. Není tedy divu, že novou generaci předplněných aplikátorů již několik let s úspěchem používají na celém světě miliony diabetiků.
A co Vy? Nepatříte náhodou mezi ty pacienty s diabetem, kteří měli až doposud strach z aplikace inzulinu, protože se jim zdála příliš složitá? Tak s tím je konec! Právě nastala doba, kdy tyto obavy můžete hodit za hlavu, případně pustit k vodě (podle toho, co s obavami obvykle děláte) a sáhnout po maximálně jednoduchém a spolehlivém aplikátoru, který Vás určitě nezklame.
Vrátím-li se ke své původní úvaze o složitosti rozhodnutí a přihlédnu k výhodám, které sebou přináší přeplněné inzulínové pero, považuji rozhodnutí se pro inzulin v předplněném aplikátoru za jedno z nejlehčích těžkých rozhodnutí, které může pacient udělat pro dobro svých cév, pro zkvalitnění svého života a k radosti a potěše lékařů. Tíha rozhodnutí koneckonců není tak důležitá. Důležité je rozhodnout se správně.
Shrnutí výhod předplněného aplikátoru inzulínu
MUDr. Tomáš Edelsberger
Diabetologická ambulance Krnov