Příběhy pacientů - Аleksander Velikokhatko
Přál bych si…
…být nejlepším z celé třídy, ještě lepší než ti nejlepší jedničkáři. Až vyrostu, chci hodně cestovat a vidět celý svět.
Aleksander Velikokhatko (diabetes I. typu), Rusko
Moji rodiče zjistili, že mám diabetes v roce 1992. Právě mi bylo sedm měsíců. Maminka říkala, že když to zjistili, měli velký strach a tatínek mi říkal, že kvůli tomu poprvé ve svém dospělém životě plakal. Říkal, že to bylo proto, že věděl co to znamená – znal někoho kdo cukrovku měl. Maminka říká, že to tenkrát tak úplně nechápala a nemyslela si, že to je něco napořád. Říká, že ze začátku mi nebyla schopná píchat inzulin – byl jsem tak maličký, že do mě prostě nedokázala vpíchnout jehlu. Taky mi říkala, že je lékaři tenkrát opravdu vyděsili tím, jak byli klidní. Pro mé rodiče to byla tragédie, ale pro lékaře běžná praxe. Myslím, že by se dalo říct, že moje cukrovka dala mou rodinu dohromady.
Jediným dalším člověkem v mé rodině, který má cukrovku, je moje babička. Babička má diabetes 2. typu.
Jenom mí učitelé a nejbližší přátelé vědí, že mám cukrovku. Jeden můj kamarád ve škole ji má taky. Ti ostatní, kteří o tom vědí, jsou mí kamarádi ze společnosti cukrovkářů. Ta společnost se jmenuje Nadace „preodolenie“ diabetes („překonání diabetu“).
O své cukrovce mluvím, jen když je to opravdu nutné. Kamarádi a příbuzní mě často litují, když se dozví, že si musím píchat inzulin, ale rodiče si myslí, že lítost a soucit nevedou k ničemu pozitivnímu.
Cukrovka můj život nijak nemění. Nemá vliv na mé školní výsledky nebo účast v hodinách tělocviku. Také všech sportovních akcí se účastním stejně jako jiné děti. Ne všichni ale vědí, že mám cukrovku. Maminka taky naučila mé učitele základy první pomoci a ve sborovně mám schovanou sklenici medu, kdyby náhodou bylo potřeba. Ten med je od včel, které pěstuje můj dědeček, a je tak dobrý, že učitelé někdy neodolají a dají si trošku do čaje.
Inzulinové injekce jsou součástí mého života. Nepamatuji se, že bych je kdy nepotřeboval a tak se tím nijak netrápím. Glykémii si měřím vždycky ráno a před spaním a někdy i během dne, když je to třeba. Samozřejmě není moc příjemné, když se kvůli té kapce krve musím píchnout do prstu, ale měření krevního cukru není nic těžkého. Vždycky u sebe mám kousky cukru nebo dextrózy, kdybych měl hypoglykémii.
V životě jsem měl jen jeden těžký hypoglykemický záchvat – to jsem i ztratil vědomí. Párkrát týdně ale mívám symptomy lehké hypoglykémie, většinou po cvičení.
Rodiče si myslí, že nejhorší na cukrovce je to, co by se mi mohlo stát s očima a ledvinami. A to jsou věci, které ani dobrá léčba možná nebude schopná odvrátit. Pro mě je nejhorší, že mi glykémie někdy kolísá nahoru a dolů, i když dělám všechno správně. To mě rozčiluje, protože se pak cítím unavený, a to mě nebaví.
Myslím, že cukrovka mi pomáhá žít zdravým životním stylem. Musím si dávat pozor, co jím, ale rodiče mi to usnadňují, protože jedí stejně jako já. To znamená, že nikdo z nás nejíme čokolády, bonbóny, cukroví, ani příliš mnoho chleba. Moc rád běhám, jezdím na kole, plavu a hraji fotbal a basketbal. Jsem rád, že tatínek často chodí se mnou, myslí si totiž, že mi to svědčí. Když odpočívám, nechce se mi moc přemýšlet. Tak se dívám na pohádky nebo si hraji s legem nebo na počítači.
O diabetu toho vím hodně, ale nesedím a nelituji se. Někteří lidé s cukrovkou vyhráli zlatou medaili na Olympiádě a jiní jsou vědci a umělci. A kromě toho, mí rodiče a já stále věříme, že na diabetes určitě bude objeven lék.
Dokonalý den by pro mě byl, kdybych dostal dobrou známku z písemky ve škole, pak bych nemusel psát žádné úkoly a nakonec, když bych přišel domů, dostal bych dárek.