Příběhy pacientů - Beverley Munroe
Přála bych si…
...aby na diabetes existoval lék - tak by nemusely trpět děti.
Beverley Munroe, (diabetes 2. typu), Kanada
Naprostý šok! To byly mé pocity, když jsem se před deseti lety dozvěděla, že mám diabetes. Už nějakou dobu jsem se necítila dobře, ale nemůžu vám povědět, co mi vlastně bylo – nebylo to nic určitého. Jen jsem byla hodně unavená. Pak jsem ale jednou byla v obchodě a na nohu mi spadla skleněná láhev s colou. Dlouhou dobu se to nehojilo, tak jsem šla k lékaři. A ten mi tehdy řekl, že mám cukrovku.
Asi to pro mě nemělo být tak velké překvapení – konec konců i moje babička měla cukrovku. Ale babička neužívala žádné léky a žila do 92 let! A tak jsem si říkala: „Když ona to přežila tak dlouho, tak já to taky zvládnu!“ Ze začátku jsem užívala jen tablety, ale stále jsem měla vysokou glykémii. Nemohla jsem si dopředu nic naplánovat, protože jsem nevěděla jak mi bude, až se ráno probudím. Nikdy jsem si nemohla naplánovat nějaký výlet v moc velkém předstihu.
Nechtěla jsem brát inzulin, protože jsem si myslela, že to bude začátek konce. To bylo prostě příliš – příliš vážné. Tak jsem se tomu vyhýbala co nejdéle to bylo možné. Když se teď dívám zpátky, říkám si, kdybych jen nebyla tak tvrdohlavá. Teď totiž užívám inzulin a cítím se lépe než kdy dřív. Jsem celá neposedná. Moc ráda jezdím na kole, plavu, zahradničím, chodím se bavit s přáteli, vyrábím porcelánové panenky… Jisté je jedno, nikdy se nenudím!
Svou glykémii sleduji a snažím se ji udržet nízkou pomocí správné stravy – nejím sladkosti, snažím se jíst hodně zeleniny a peču si svůj vlastní vícezrnný chléb. Momentálně mám ale sennou rýmu a alergie mají vliv na mou glykémii. I když se cítím dobře, přála bych si, aby na diabetes existoval lék. Trápí mě, že na světě jsou děti, které možná nemají takovou péči jako já, a tak nemohou vést plnohodnotný život.