Příběhy pacientů - Jo Kent-Biggs
Přála bych si…
…mít takové odhodlání, abych dostala svůj diabetes pod kontrolu a nepřišla o zrak.
Jo Kent-Biggs (diabetes 2. typu), Sydney, Austrálie
Diabetes je taková zákeřná choroba – pomalu se vplíží bez nějakých náhlých zdravotních změn. Je to jen takové pomalé zhoršování, kterého si téměř nevšimnete. Asi před čtyřmi lety jsem se začala cítit pořád unavená, ale připisovala jsem to stresu v práci – v té době jsem pracovala jako ošetřovatelka u helikoptérové pohotovosti, ošetřovala jsem nemocné děti. Ale když se mi potom ani během Vánoc a Nového roku vůbec nechtělo nikam chodit, říkala jsem si, že to opravdu nejsem já. Když jsem příště šla do práce, změřila jsem si hladinu krevního cukru a zjistila, že mám diabetes.
Tenkrát se mi hodně ulevilo – už jsem věděla, proč jsem se cítila tak mizerně. Tak se s tím musím poprat a prostě dál pokračovat ve svém životě. Ale ono to není tak jednoduché. Diabetes nenosím připnuté na rameni, jako nějaký odznak, a tak si to ne vždy úplně uvědomuji. Je docela těžké, když si uvědomím, že věci, které dnes dělám, budou za 10 let mít vliv na mé zdraví. Vím, že jako profesionální zdravotník bych měla dodržovat striktní dietu a měla bych často cvičit, protože je to z dlouhodobého hlediska dobré pro zdraví. Snažím se nejíst sladkosti, ale je to těžké, když nevidíte okamžité výsledky.
Když jsem byla diagnostikována, začala jsem se zajímat o svou zdravotní anamnézu – jsem adoptovaná, a tak svou „zdravotní“ minulost neznám. Začala jsem po těchto věcech pátrat a zjistila, že moje matka i babička trpěly diabetem. To bylo jedinkrát, kdy jsem se opravdu zlobila, protože jsem diabetes dávala za vinu svému životnímu stylu, ale teď už vím že je to i genetické záležitost. Prostě je to karta, která mi padla.
Když pomyslím na budoucnost, o které teď často přemýšlím, opravdu se obávám, že bych mohla přijít o zrak. Myslím, že komplikace spojené s tímto onemocněním se začnou vyskytovat s přibývajícím věkem a tato z nich mě děsí nejvíce. Kdyby se mě někdo zeptal, který ze smyslů považuji za nejdůležitější, řekla bych zrak. Mou obrovskou vášní je lov ryb – muškaření. Nic se nevyrovná tomu vzrušení, když stojím uprostřed horské říčky za úsvitu, nahodím udici a teď se dívám, jak kolem plave ptakopysk! Bez zraku by tohle všechno nebylo možné. Tak doufám, že pomyšlení na takovou ztrátu mi dodá dostatek odhodlanosti k tomu, abych pro své zdraví v budoucnu vedla zdravý životní styl už teď.