Příběhy pacientů - Shane Barlett
Přál bych si…
...abych si byl už dávno dodal odvahy a začal brát inzulin – s inzulinem mám zase pořádný život!
Shane Bartlett (diabetes 2. typu), Nový Zéland
8 let jsem užíval tablety, abych udržel svůj diabetes pod kontrolou, a to od doby, kdy jsem ve věku 31 let byl diagnostikován. Loni můj lékař chtěl, abych začal brát inzulin, ale já na to byl příliš zbabělý. Neměl jsem odvahu píchnout se, tak jsem to odmítnul a raději dál užíval tablety. Před pár měsíci mi ale už nic jiného nezbylo – musel jsem přejít na inzulin. A teď když jsem to vyzkoušel, tak si říkám, že jsem to měl udělat už před lety!
Že mám diabetes jsem zjistil úplnou náhodou. Šel jsem k lékaři protože jsem byl nemocný a musel jsem tam jít na záchod. Doktor se mě ptal, jak často chodím a pak řekl, že by mi chtěl udělat krevní test. Řekl mi, že mám vysokou hladinu krevního cukru a poslal mě rovnou do nemocnice. Snažil jsem se z toho nějak vyvléct, protože byl pátek a já si chtěl užít víkend. Doktor mi řekl, že s takovou hladinou krevního cukru bych už ani neměl být schopen chodit!
V nemocnici jsem strávil celý týden. Dávali mi inzulin, ale když jsem šel domů, dali mi jen tablety. Myslel jsem si, že diabetes je něco, co budu pár měsíců mít a pak budu zase v pořádku. Nějak mi nedošlo, že je to celoživotní záležitost. Z nemocnice a od lékaře jsem dostal nějaké letáky, které vysvětlovaly, oč vlastně jde, a já si uvědomil, že diabetickou neustálou žízeň už mám nějaký čas. Pořád jsem měl žízeň a taky jsem pořád chodil na záchod. Nikdy jsem neměl žádné symptomy, které by naznačovaly, že mám vysokou hladinu krevního cukru. Vím, že někteří diabetici sebou musí nosit vždycky něco malého k snědku, já na to ale nemám čas!
Snažím se vést zdravý život. Jsem malíř a dekoratér a namlouvám si, že když pořád chodím nahoru a dolů po žebříku, tak je to naprostý dostatek pohybu! Snažím se jíst zeleninu a saláty, jenže já miluji maso. Taky jsem hodně na moučníky, tak je pro mě těžké vidět jak se můj syn Shane junior a moje partnerka Rowanne nacpávají. Říkám jim „Vy se máte!“ Někdy se ale opravdu neudržím. Pocházím z kmene Ngatiporou Maori z východního pobřeží North Island. Když máme slavnosti Měsíce, je to pro mě moc těžké, protože jíme hodně tučných jídel. Zabilo by mě, kdybych to neměl jíst, tak se najím a pak je mi hrozně. To je hrozná otrava! Potom zavolám své dietní sestře a přiznám se! Piji rum, ale ne tak natvrdo jako dřív. Teď si ho dám s dietní colou.
Jak jsem říkal, tablety jsem bral 8 let. Někdy mi došly a já neměl na další, tak jsem je prostě nějaké 3 měsíce nebral. I s tabletami jsem byl většinu času hrozně unavený, protože jsem se nikdy pořádně nevyspal – pětkrát nebo šestkrát za noc jsem musel vstávat na záchod. Pořád jsem byl schopen vypít asi čtyři litry vody ještě před tím, než jsem odešel do práce. V 5 hodin jsem přišel z práce domů a byl jsem úplně vyčerpaný (asi od dvou hodin odpoledne jsem se zoufale snažil zůstat vzhůru!). To byl můj život.
Až když jsem začal brát inzulin, zjistil jsem, že to nebylo normální! Teď se dobře vyspím, a že bych měl žízeň, na to ani nepomyslím. A mám spoustu energie. Rowanne mě teď nemůže donutit, abych si večer šel lehnout; chci se dívat na televizi nebo si číst. Mé rodné město je asi čtyři hodiny jízdy od místa, kde nyní bydlíme. Dřív jsem znal každý záchod po cestě, ale teď jedeme přímo, bez zastávek a dojedeme tam dřív!
Prvních pár injekcí inzulinu mi dala Rowanne, ale pak neměla čas a já to musel udělat sám. A nic jsem necítil! To mi dodalo sebevědomí a teď najednou opravdu nevím, proč jsem kolem toho tolik nadělal. Měl jsem sebrat odvahu mnohem dřív. Od té doby, co beru inzulin, je můj život rozhodně lepší. Rozdíl v tom, jaký jsem a kolik toho zvládnu byl pro Rowanne naprostý šok! Mohu pracovat mnohem usilovněji, a když přijdu domů, pořád mám dostatek energie být se synem a s ní. Je to tak báječné!